U Buzludži jsme potkali Nica, Roberta a jejich řidiče. Chtěli jsme se vrátit pro naše batohy. Řidič ale řekl, že pěšky je to příliš nebezpečné kvůli myslivcům, a že musíme jet s ním.
Protože se nám nechtělo jít 8 kilometrů pěšky, rádi jsme přijali nabídku, že nás alespoň odveze ke křižovatce, kde se cesta rozděluje – jedním směrem do vesnice a druhým zpět na průsmyk. Požádal jsem řidiče, aby jel na průsmyk, ale on se svým typickým ruským přízvukem odpověděl: „Ne, nejdřív musím natankovat.“
V tu chvíli jsem měl pocit, že bychom měli z auta raději vystoupit. Byl jsem ale unavený a ostatní nevypadali, že by si dělali starosti.
Cesta dolů do vesnice trvá asi dvacet minut, stejně dlouho zpátky nahoru. Celou dobu nikdo nepromluvil ani slovo. Dorazili jsme k pumpa, které bylo zavřené. Napadlo mě, že si možná chce vydělat nějaké peníze. Jenže co jsme mohli dělat? Naše batohy zůstaly nahoře.
Pak jsme dalších dvacet minut jeli k jiné pumpa. Když jsme zastavili, řidič nedovolil klukům vystoupit z auta. Aspoň jsme s Editou nezůstali sami…
V hlavě se mi začaly honit otázky: Kdo je ten člověk? Odkud přijel? Kam vlastně jede? Je to podvodník, sériový vrah, nebo jen blázen, kterého baví vozit cizí lidi zadarmo? V tu chvíli mi připadalo možné úplně všechno….Nevěděli jsme o něm vůbec nic, neměli obecně smalltalk, ten chlap nechtěl mluvit…
Kluci mezitím usnuli, zatímco řidič projížděl zatáčky do kopce vysokou rychlostí a z reproduktorů hrála děsivá ruská hudba. Ukázal jsem Editě zprávu na telefonu: „Jakmile dorazíme, okamžitě vystoupíme a rozhodně se rozloučíme.“ Přikývla.
Nakonec jsme opravdu vystoupili a kluci odjeli s řidičem zpátky dolů. Nic špatného se nestalo, ale byla to jedna z nejpodivnějších a nejděsivějších nočních jízd, jaké jsem kdy zažil.
