Pauza byla sice fajn (potkaly jsme ostatní týmy, vyspaly se, daly si dobré jídlo), ale přiznávám, že jsem se těšila až budeme zase v pohybu.
V 16:17 jsme vyrazily na cestu a asi za 100 m jsme v podstatě vlezly pánovi do auta a do 40 minut byly v Bulharsku.
Hranice byly trochu mrtvé, takže jsme vzaly zavděk i kamion, který sice jede pomalu, ale jede.
Bulhaři jsou v tomhle sví. Všichni se tváří hrozně ostře a nedůvěřivě a nejlépe tu funguje si jít prostě s nimi popovídat a napřímo se zeptat na odvoz. Chvíli se s vámi v autě nebaví, ale nakonec začnou být sami zvědaví a ve finále vystupujeme s tím, že jsme přátelé.
K večeru jsme splnily poslední úkol. Z této benzinky jsme ještě zvládly odjet, díky Alexovi a Mirovi, kteří nás chvíli pozorovali, a pak se rozhodli, že si s námi udělají výlet. Během pobytu u nich v autě, volali různým kamarádům a vždy si přáli, abychom skandovali jejich jména. Co by člověk neudělal pro odvoz.
Dostaly jsme se ale na skvělou benzinku. Z té jsme se sice už nedostaly, ale domluvily jsme si tam spaní na střeše, což beru jako něco, co jsem ještě nezažila a bylo super. 😁
