Přijedeš na benzinku, párkrát ji obejdeš, poptáš se lidí u aut, kam jedou, koukneš z dálky na kamiony, zda tam je řidič, nebo spinká, a hurá se ho zeptat, kam jede.
To by tu ale nemohl být sekuriťák. Chodil s námi dokolečka po benzínce, a jakmile jsme šlápli na asfalt, který tvořil odpočívadlo pro kamioňáky, přiběhl, a jak si slepice chrání svá kuřátka, on si chránil kamiony.
Když nás sekuriťák nepustil na odpočívadlo, vezmeme ceduli, napíšeme Sophia a Srbsko a budeme komunikovat na dálku.
Cedule je skoro dopsána, když nás míjejí dva řidiči: „Sophia? Serbia? Come!“
„A kam jedeš?“
„Bělehrad.“
Vysvětluje nám, že má někde pauzu, ale nevíme kdy, ani kde to je. Hlavní je, že jedeme. Cestou nám vaří kávičku, kupuje na odpočívadlech pití, domlouvá nám další odvoz…
Na hranicích trávíme s kamioňáky jejich pauzu. Mezi sebou se domlouvají, kdo nás kam tedy vezme. I když říkáme, že nemáme hlad, přistanou před námi dva burgery. Nakonec opouštíme našeho řidiče a jedeme s jiným. Na odpočívadlo přijíždíme těsně před poslední možností čerpat povinnou pauzu.
Dobrou noc, tým 8!
